Tréninkové metody
O Woodkopfu se říká, že nutným předpokladem pro úspěch je mít placatou hlavu, vysokou postavu, bezvlasý head - flek a podobně. Přikláním se však k názoru náčleníka Unie Ivana Řezáče, že vůbec nejdůležitějším předpokladem je vybalancovanost a stabilita duševní. Ze své vlastní zkušenosti vím, že ve woodkopfu se může při dostatečné píli a tréninku mistrem stát opravdu každý. Stačí mít jen tu hlavu...
Když jsem si poprvé v životě (asi před 10 lety) položil fošnu na hlavu, neudržel jsem ji tam ani vteřinu. Při sebemenším pohybu se fošna nezadržitelně sunula k zemi a já jen závistivě sledoval ostatní kebuláče, kteří s fošnami dokázali chodit a někteří (což jsem tenkrát považoval za vrchol dokonalosti) při tom měli i ruce v kapsách. Nevzdal jsem se ale a snažil jsem se vytrvale hledat ideální místo, kde by mi fošna na hlavě přece jen alespoň chvíli držela. S hlavou jsem kroutil doleva, doprava, dopředu, dozadu. Jednu chvíli jsem zkoušel i techniku Tomáše Turka, totiž při maximálním záklonu hlavy mít fošnu položenou na obličeji a v případě potřeby ji vyrovnávat jazykem. Nakonec jsem svůj head flek přeci jen objevil. A přestože musím mít hlavu při klání nakloněnou doprava, prkno mi na něm od té doby drží. A vím, že nějaký head flek má na své hlavě každý kebuláč, i se sebevíc hrbolatou hlavou. Hlavní je vydržet a nepřestat hledat. Jako vzor nám všem v tomto hledání může sloužit Bob Jaškow, který, přestože má head flek velikosti maximálně 1x1 centimetr, se stal také mistrem světa a to dokonce několikanásobným.
Po tom, co jsem fošnu na hlavně udržel jsem se pustil do tréninku. Hlavní je s prknem na hlavě strávit co nejvíce času, chodit sem a tam, na procházku, nakoupit, do školy. Jen co vám prkno spadne z hlavy, hned ho tam vrátit. Prvních několik dní usilovného tréninku je nepříjemných, protože se může stát, že vám na head fleku vyskočí boule. To znamená, že na často jediné rovné místo na hlavě si vlastní pílí a zápalem pro hru zvrásníte a prkno vám znovu padá a padá. Ale toto období musí každý hráč, který chce ve Woodkopfu dosáhnout vrcholu vydržet. Ale za tu hru to potom stojí.
Vlastní trénink s prknem na hlavě je rozdělen na část bez soupeře a se soupeřem. Bez soupeře je nutné naučit se nejpodstatnější manévry, které se při hře používají. Konkrétně jde o dřepy s prknem na hlavě, chůze stranou, dřepy kombinované s úkroky stranou (toto je obzvláště důležitý cvik). Další důležitá cvičení jsou prkno si na hlavě co nejvíce rozkývat a pak se jej zase snažit vrátit do klidného stavu. Důležité je se s prknem naučit otáčet (to je velmi obtížný cvik a lépe se nacvičuje s těžkým prknem) a když se umíme otáčet s prknem (tzn. že tělo a prkno se otáčí dohromady) pak je důležité se naučit otáčet pod prkenem. To je cvik vysoké obtížnosti a jeho perfektní zvládnutí a provedení kebuláčovi obvykle zajistí účast minimálně ve čtvrtfinále mistrovství světa.
Poté co s prknem chodíme, umíme se s ním sednout či lehnout, rozkývat jej, otočit prkno a otočit se pod prknem můžeme přistoupit k další fázi tréninku. Při této pokročilé fázi si můžeme na kebuli dát prkna dvě (jen do té doby, dokud nás nebolí hlava, protože váha dvou prken je již značná) a zkoušíme výše popsané cviky znovu. Pro získání stability a jistoty jsou tyto cviky velmi efektivní.
Nejtěžší cviky bez soupeře jsou sprinty s prknem na hlavě, či člunkový běh s prknem na hlavě (kdy se při změně směru samozřejmě otáčíme pod prknem). Dále výskok s prknem; tento cvik spočívá v tom, že vyskočíme (tak, že se nám nohy přestanou dotýkat země). V okamžiku výskoku se obvykle prkno od kebuláčovi kebule na kratičký moment „odlepí" a při dopadu na zem musí kebuláč letící fošnu na hlavu znovu chytit a udržet.
Další celá fáze tréninku je trénování se soupeřem. Doporučuji trénovat na libovolně velkém hřišti, aby si kebuláči nemuseli dělat starosti s vymezeným prostorem hřiště jako při klání. Je dobré se soupeřem domluvit na rolích a jednou je jeden pouze útočník druhý obránce, po nějaké době se pak jejich role vymění.
A snad na závěr několik málo rad, jak postupovat při samotném klání. Ukázalo se, že pro klání nejsou nejvhodnější ani právě umyté vlasy, ani dlouho nemytá hlava. Zkrátka něco mezi tím. Při nejtypičtějším úderu ve woodkopfu, tzv. „fošna pod fošnu" vychází pohyb těla z práce nohou. Když budete chtít srazit soupeřovi fošnu pohybem, který bude vyházet z pohybu krku (záklonem) tak nikdy nebo málokdy dosáhnete potřebné razance. A vůbec nejdůležitější rada, při klání se musí kebuláč soustředit na nejvyšší míru, protože při turnaji se obvykle objeví jeden či dva kebuláči, kteří své soupeře deptají tím, že se jim je podaří rozesmát. Prkno proto nesoustředěným, rozesmátým hráčům padá z hlavy a tito „vtipálkové" i bez jediného kontaktu fošny o fošnu postupují dál turnajem. Právě tímto způsobem se jeden ze zakladatelů našeho sportu, Ivan Trojan, dostal opakovaně až do čtvrtfinále mistrovství světa.
Přeji všem kebuláčům mnoho trpělivosti v tréninku, radosti ze hry a těším se se všemi na shledanou na mistrovství světa v září na Ladronce. Woodkopfu zdar!
Matyáš Troup, autor je woodkopfovou legendou.
